Je cas..

Ahoj parto.. 

tak jsem si myslela, ze uz koncim se sentimentalnima vzkazama, u kterych pulka breci a pulka si mysli, ze jsem se zblaznila.. :D Ale jeste ne.. jeste je potreba neco napsat.. A potom uz treba budu (konecne??) psat prakticke cestovatelske informace, ktery vam treba i k necemu budou :D (Ale jestli sem za mnou nekdy pojedete, tak si preci jen kupte pro jistotu pruvodce :D)

Ale asi takhle.. letenku mam, plany na zimu jsou (polo) jasny.. (polo, protoze nikdo vlastne NIKDY nevime co se stane...coz je krasny...), podzim je tu prenadherny (tolik odstinu zlute, zelene, cervene, oranzove a hnede jsem nevidela ani v MACu :D). A vse je tak nejak na ceste k tomu, ze tuhle sezonu zabalime a budeme se tesit co bude dal.. Chvili mi z toho bylo smutno.. ale pak jsem se rozhodla, ze se na to nebudu koukat jako na konec neceho krasnyho, na konec me yukonske cesty, ale jako na zacatek neco noveho, neceho, co zase urcite bude krasny a zabavny a prinese nove zazitky.. nove zacatky i konce :)

A jen bych chtela vlastne poslat vzkaz pro vsechny, kteri treba ted zrovna nemaji moc nadeje.. kteri jsou v situaci, ve ktery nechteji uplne byt, kteri jsou smutni, vztekli, zmateni, litostivi...

VSECHNO JE DOBRY... :) :)

Vim, ze to neni lehky... ale deje se to z nejakeho duvodu a ta situace je vlastne dokonala v tom, ze vam muze privest tam, kde jste ani nesnili, ze jednou budete.. :)

A nejsou to zase jenom moje "pozitivni kecy", jak by si mohl nekdo myslet :D Mam svuj zivotni pribeh jako argument!! :D

Jako ja.. byla jsem zmatena.. hodne zmatena.. nevedela jsem proc se mi urcity veci dejou, mela jsem praci, za kterou by tisice lidi skocilo z mostu (coz by jim moc nepomohlo :D), mela jsem naoko vsechno, co "by melo" zajistovat stastny zivot.. ale nemela jsem sebe.. nemela jsem vnitrni klid, netusila jsem kdo jsem, co chci, kam smeruju.. vedela jsem, ze mam vsechny predpoklady k tomu byt stastna, jen jsem nevedela jak se to vlastne dela.. a co to vlastne je.. A pak se veci najednou stanou.. prijdou sami.. Najednou sedim jednoho dne v praci (o ktery jsem vzdycky snila, za skvely penize, s "velkou prestizi", v kreativnim prostredi, se skvelyma prilezitostma do budoucna..) a jsem nestastna.. Jsem nestastna.. a pak "z niceho nic" prijde pak Chladek (zdravim a po 1000x dekuji :) a rekne vam, "Jani, vy potrebujete odjet na Yukon" A vy na to.. "Co? Kde je Yukon?" :D (ta dvojka ze zemepisu u maturity byla opravnena :D) A potom.. skoro o rok pozdeji.. sedite na Yukonu, a pisete do sveta vase nejniternejsi pocity, ktery ale potrebujete rict a osobne byste na to mozna nesebrali odvahu.. A vsechno je tak, jak ma byt..

A s tim souvisi muj dalsi pribeh, ktery chci napsat a mozna si 3/4 z vas bude myslet, ze jsem se zblaznila :D ale vim, ze nekdo z vas se v tom najde...

Udelala jsem to.. rozhodla jsem se.. rozhodla jsem se, ze si splnim svuj sen a poslechnu svoje vnitrni volani (divociny?:) ) a odjedu na cesty.. Nekdo se divil, vetsina me podporila.. Potom kvuli tomu skoncilo neco krasnyho, co jsem verila, ze bude naporad.. a zaclo to.. "To je jasny.. tam si nekoho najdes" "Jenom pockej, ty tam s nekym skoncis a uz se nevratis" "Bacha na busdrivery..." atd.. A vite co? Ja jsem tomu uverila.. Slysela jsem to tak casto a z tolika mist, ze jsem tomu sama zacala verit.. Ale muj vnitrni hlas mi rikal, ze jedu na Yukon za sebe.. za sebou.. A tak jsem si tady prozila dokonaly leto (kdo ctete pravidelne blog, nema cenu se rozepisovat, vy vite :).. Ale najednou to prislo.. ! Najednou (a ted asi vetsina co nechapali muj predesly post na blogu pochopi..) mi doslo, ze je konec leta a ja HO nepotkala!!!! :D A ted se nad tim smeju, kdyz to pisu.. Ale jednou tenhle blog pisu uprimne, tak budu uprimna i tady.. brecela jsem.. brecela jsem kvuli tomu, ze jsem mela pocit, ze jsem "zklamala".. Vzdyt to prece vsichni rikali, ze ho tady potkam.. a kde teda je? Tak ja jsem to asi (zase?) posrala... A vycitky - to jsem tak spatna? "Tys zase zavahala.." Tak.. a tak jsem par dni byla mimo.. az mi to DOSLO!!!!

Ne.. jeste jsem "ho" nepotkala.. ale ja tady potkala SEBE.. 

A neni nic cennejsiho.. A byla to narocna cesta.. a stala hodne mejdanu, proplakanejch noci, radostnejch chvil, usili, vzteku, smichu, sdileni.. ale je to ta jedina cesta, ktera dava smysl.. A opet a znovu dekuji vam vsem, kteri jste na tyhle ceste se mnou a hlavne tem, kteri ve me bezmezne veri, ikdyz moje vlastni vira ve me nekdy na vterinu pokulha :D

A jake z vase pribehu plyne ponauceni pancelko? :D (na tom americkym pocitaci bez hacku a carek to vypada divne :D)

Ze ve vas verim.. a ze pokud jste zmateni (a je mi JEDNO jestli vam je 20 nebo 70), tak mate veskerou moji podporu v tom, zit VAS zivot.. a vim, ze nekdy ty rozhodnuti jsou bolestivy.. nekdy jsou tak velky, ze si ani nedokazete predstavit, ze byste to nekdy mohli udelat.. ale prosim, verte mi.. a hlavne verte sami sobe... a jsem sama dukazem toho, ze pokud jste na spravny ceste, tak to proste VITE!! A pokud vahate.. tak na ni nejste.. a vite to moc dobre, jen se bojite si to priznat... Takze ja verejne priznavam.. ano, ohromne se tesim a raduju z toho, az potkam muze sveho zivota :), ale rohodne kvuli tomu neslevim NIC z toho co dela me mnou.. a vim, ze az to ma byt, tak to bude.. a do ty doby to poustim a vim, ze je vsechno "pripraveny" tak, ze ani jeden nebudeme pochybovat... :) A stejne tak si plnte vy sve sny.. nikdy neni pozde.. je skoda kazdeho dny, kdy nejste sami sebou.. A to, ze jste sami sebou poznate jednoduse.. je to ten hlas co k vam mluvi pred usnutim.. a ten co je s vami hned po probuzeni (predtim nez se kouknete na telefon a zkontrolutete maily! :D).. a ten co je s vami porad, ale nekdy se ho tak moc snazime neslyset, ze se nam to skoro povede.. Ale nikdy ne uplne :) nastesti..

Miluji nas.. necht jsme vsichni stastniiii.... 

Namaste, J.